NPP Jan Svatoš (Svatošské skály)

Skalní útvary na levém břehu tektonicky založeného údolí Ohře, tvořené loketskou žulou, náležejí ke starší intruzivní variské fázi (horské žuly).

Katastrální území: Hory u Jenišova

Nadmořská výška: 380 až 430 m Výměra: 1,95 ha

Vyhlášeno: 1933

Geologie: jedná se o porfyrickou biotitickou žulu s až 10 cm velkými krystaly ortoklasu (dvojčatné srůsty podle karlovarského zákona), které v okolí vyvětrávají z horniny. V žulách jsou občas křemenné a křemen-rohovcové (jaspis) žilky. Žula zde vykazuje charakteristickou blokovou odlučnost podle tří navzájem přibližné kolmých směrů. Najdeme zde mj. skalní jehly, stěny, věže a na jejich vrcholech jsou vzácné evorzní obří hrnce. Skalní věže dosahují výšky až 50 m. Směrem od visuté lávky (od západu k východu) to jsou Svatoš, Nevěsta se Ženichem, Páter, Svědkové, Muzikanti, Tchán, Tchýně a Zámek.

Na pravém břehu, asi 750 m proti proudu, se nachází žulová izolovaná skalní věž Samotář. Půdní pokryv je tvořen především kyselou kambizemí typickou, kterou místy doplňují mělké rankery (ranker typický a litický).

Květena: v lesních porostech jsou zachovány fragmenty reliktních borů se zakrslým dubem na skalách a suťovým lesem s jedlí bělokorou (Abies alba) a lípou malolistou (Tilia cordata) v roklinách a na suťových kuželích. Na exponovaných stráních roste vřesovec pleťový (Erica carnea) a vzácně třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum). Vegetaci stinných lesních roklí zpestřuje sasanka pryskyřníkovitá (Anemonoides ranunculoides) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum).

Zvířena: běžná lesní a skalní fauna.

Využití: vegetační pokryv skalního města je dlouhodobě ovlivňován periodickým odlesňováním, převážně z estetických důvodů. Přitažlivost skal je umocněna pověstmi o Hansi Heilingovi (Janu Svatošovi), podle kterých je útvar zkamenělým průvodem svatebčanů. Na skalách intenzivně trénují horolezci.

Skály se již v první polovině 19. století staly oblíbeným výletním cílem karlovarských lázeňských hostů. V roce 1874 navštívil Svatošské skály i Karel Marx. Na jeho návštěvu vzpomíná Franciska Kugelmannová, dcera Marxova přítele - hannoverského lékaře dr. Ludwiga Kugelmanna: „Romantické překrásné procházky po zalesněných kopcích, zejména pak romantické údolí Ohře, se Marxovi velmi líbily. Marxe bavilo hledat ve skalních útvarech muzikanty, kteří jdou v čele průvodu s rohy a trubkami, svatební kočár, nastrojenou starou paní, která si starostlivě nadzvedá dlouhé šaty a nastupuje do vozu. Přitom naslouchal šumění bystré, zpěněné říčky, jejíž zurčení v začarovaném údolí je prý věčným nářkem nesmrtelné bytosti nad lidskou vrtkavostí".

Fantazie lidu oživila romantické scenérie množstvím pověstí. Podle některých jsou skalní útvary zkamenělým svatebním průvodem, který zaklela vodní víla z Ohře, opuštěná nevěrným ženichem, v jiných se skupina skal nazývá Hans Heiiing podle ďábla, jenž se pokoušel svést krásnou dívku Alžbětu. Když však dala přednost jinému, proměnil svatebčany v kámen. V době romantismu inspirovaly pověsti mnohé umělce k literárnímu či dramatickému ztvárnění (Goethe, Körner, Spiess, E. A. Mužík, bratři Grimmové). Jindřich Marschner použil motivu pověsti ve své nejznámější opeře Hans Heiling.

 

Zdroj: Chráněná území ČR, Plzeňsko a Karlovarsko, AOPK a Naučná stezka Doubí - Svatošské skály, CHKOSL, ONV Karlovy Vary, 1982  

 

 




Sponzoři

logo MŽP

logo ČSOP

Loga Karlovarského kraje a Živého kraje