muchomůrka zelená — Amanita phalloides

14.08.2020

Amanitaceae - muchomůrkovité

Popis: klobouk 5-15 cm široký, nejprve polokulovitý, později zvonkovitě sklenutý a nakonec ploše rozložený, někdy i trochu vtlačený, hladký, ale vrostle vláknitý, za vlhka často trochu slizký; barvy proměnlivé a nikoli stejnoměrné, většinou olivově zelený, ale také žlutozelený, šedozelený nebo modrozelený, někdy bělavý, na středu nezřídka tmavší než na okraji, pokožka jen vzácně se zbytky závoje. Lupeny volné, husté, bílé, ve stáří také zelenavé. Třeň 6-15 x 1-2 cm, válcovité, s hlízovitým spodkem třeně, který sedí v bělavé, nahoru odstávající, často v několik cípů roztržené pochvě, zpočátku plný, později také dutý, trochu světlejší než klobouk a více nebo méně zřetelně nepravidelně olivově zeleně skvrnitý, bělavý; dolů svěšený prsten může být na svrchní straně jemně rýhovaný. Dužnina bílá, pod pokožkou klobouku někdy také žlutozelená; v mládí bez vůně, později většinou trochu nasládlá, ve stáří též dusičná. Výtrusy 8-11 x 7-9 um, zúženě kulovité nebo poněkud vejčité; výtrusný prach bílý.

Výskyt: roste místy hojně v listnatých a smíšených lesích, často též v parcích, s oblibou pod duby a buky, vzácně pod jehličnatými stromy; červenec až listopad.

Poznámky: jedna z nejjedovatějších hub, zodpovědná za většinu smrtelných případů (úmrtnost je přes všechen pokrok v možnostech ošetření asi 50 procent). Proto by měl každý, kdo sbírá houby, tento druh dobře znát. Existuje bílá odrůda muchomůrky zelené (A. phalloides var. verna), která byla dříve považována za dobrý druh, muchomůrku jarní (A verna). Kromě zbarvení se však od Amanita phalloides v podstatě neliší.

Možnosti záměny: největší nebezpečí spočívá v tom, že bílá odrůda muchomůrky zelené (A. phalloides var. verna) může být zaměněna za chutnou pečárku ovčí (Agaricus arvensis). Oba druhy mají prsten, ale pečárce chybí pochva na spodu třeně. Určitá podobnost je kromě toho s jedlou čirůvkou zelenkou (Tricholoma equestre), ale ta má živě žluté, nikdy bílé lupeny. Mezi holubinkami (Russula) existují též některé zeleně zbarvené druhy, jako holubinka nazelenalá (Russula virescens), holubinka bukovka (Russula heterophylla) a holubinka trávozelená (Russula aeruginea), které jsou jedlé a nemají na třeni ani prsten ani pochvu. Bez prstenu a též zeleně zbarvené jsou některé ryzce (Lactarius), např. nejedlý ryzec zelený (Lactarius blennius), který však po poranění roní bílé mléko. Chybění prstenu není ovšem vždycky bezpečný znak, neboť může být také odpadlý.



Zdroj: Atlas hub, Hans W. Kothe, Průvodce přírodou, IKAR