prstnatec bezový - Dactylorhiza sambucina
Čeleď
Prstnatec bezový náleží do čeledi vstavačovitých (Orchidaceae), která představuje jednu z druhově nejbohatších čeledí krytosemenných rostlin.
Popis
Habitat
Tento druh je typickým obyvatelem světlých lesních lemů, mezofilních luk, pastvin, světlých křovin a horských luk. Upřednostňuje půdy mírně kyselé až neutrální, humózní, vápencové nebo jílovité, ale není tak přísně vázán na vápenaté podklady jako některé jiné orchideje. Často roste v mozaikovitých společenstvech se zástupci suchomilné i mezofilní květeny.
Vzrůst
Prstnatec bezový je vytrvalá bylina dosahující výšky obvykle 10–30 cm, výjimečně až 40 cm. V zemi vytváří dvě dlanitě laločnaté hlízy, které jsou zásobárnou živin a z nichž vyrůstá lodyha.
Listy
Přízemní listy jsou podlouhle kopinaté, celistvé, zpravidla 3–6 na rostlině, široce rozestálé. Jejich barva je svěže zelená, často nesou tmavší skvrny, zejména v horní části. Lodyžní listy směrem vzhůru přecházejí v listeny květů.
Květy a jiné znaky
Květenství je klasovité, poměrně husté, široce válcovité, sestávající z 5–20 květů. Květy mají dvě zřetelně barevné formy: žlutokvětou a purpurově červenou, méně často přechodné odstíny.
Pysk je trojlaločný, v bázi s tmavou skvrnou (v kontrastu k barvě korunních lístků).
Ostruha je delší než semeník, mírně prohnutá, válcovitá, zakončená tupě.
Boční vnější okvětní lístky směřují nahoru, dva vnitřní přiléhají k sobě a vytvářejí přilbu.
Rostlina je nektarodárná a opylována především čmeláky a jinými dlouhozobými hmyzími opylovači.
Doba květu
Obvykle od konce dubna do poloviny června. V podhorských a horských polohách se kvetení posouvá až do konce června.
Léčivé účinky
Historicky byly hlízy některých druhů rodu Dactylorhiza využívány v lidovém léčitelství (např. tzv. salep jako posilující prostředek při rekonvalescenci). Dnes není prstnatec bezový jako léčivka doporučován vzhledem k ochraně druhu.
Zákonná ochrana
Prstnatec bezový je v České republice přísně chráněn:
Vyhláška č. 395/1992 Sb., jako silně ohrožený druh (§2).
Zařazen v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR v kategorii silně ohrožený druh (C2).
Není předmětem úmluvy CITES, ale jeho ochrana je zajištěna na základě národní legislativy a evropských směrnic (příloha II Bernské úmluvy).
Rozšíření
Globální rozšíření
Areál druhu zahrnuje většinu Evropy: od Pyrenejského poloostrova přes střední Evropu po Skandinávii, izolované populace jsou známy také na Balkáně a v části evropského Ruska.
Rozšíření v České republice
Historicky byl hojnější, dnes je značně vzácný, s centry výskytu zejména na Českomoravské vrchovině, v podhůří Šumavy, Krkonoš, Jeseníků a v Moravském krasu. V nížinách chybí nebo je pouze lokální.
Rozšíření na Karlovarsku (ověřené lokality za posledních 10 let)
Nejpočetnější populace roste u Srní.
Biotop
Preferuje mezofilní až vlhčí louky s pravidelným sečením nebo pastvou, světlé lemy listnatých lesů a svěží pastviny s dostatečnou humózní vrstvou. Typickým stanovištěm jsou tradičně obhospodařované horské a podhorské louky s pestrým druhovým složením.
Záměny (rozdíly od podobných druhů)
Prstnatec bezový lze zaměnit zejména za následující druhy:
Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis)
Má větší vzrůst (až 50 cm).
Květy jsou jen purpurové, pysk je širší a kratší.
Ostruha je kratší a rovnější.
Vstavač bledý (Orchis pallens)
Má čistě žluté květy bez skvrn.
Ostruha je krátká a téměř válcovitá.
Listy jsou vejčitě kopinaté, neskvrnité.
Květy mají výrazně trojlaločný pysk, často s jemnými fialovými žilkami.
Rostlina je štíhlejší, listeny jsou delší než květy.
Charakteristickým znakem prstnatce bezového je přítomnost dvou barevných forem květů a báze pysku s tmavou skvrnou, což je odlišuje od výše zmíněných druhů.
Zajímavosti o druhu
Prstnatec bezový je jedním z mála orchidejí, které vytvářejí barevnou polymorfii v rámci jediného druhu.
Je indikátorem tradičního hospodaření – druh mizí zejména tam, kde se louky přestávají kosit.
V minulosti byl považován za symbol jara a na některých místech jej lidé věšeli nad dveře jako ochranu před "zlými duchy".
Hlízy tohoto druhu (spolu s příbuznými) byly v Evropě ve středověku ceněny jako surovina k výrobě tzv. salepu.