Skoky – kostel Navštívení Panny Marie

Zaniklá ves Skoky (německy Maria Stock) leží cca 4,5 km západně od Žlutic, nad vybudovanou vodní nádrží z roku 1965 až 1968. Na místě se původně nacházel hospodářský dvůr, náležící k panství Údrč, které je prvně uvedeno již roku 1169 (Träger, 1993). Tento dvůr se postupně rozrostl do malé vsi, která se podle (Fiala, 2003) nazývala Pivoňka.

Z dochovaných pramenů víme, že v období rozkvětu zdejšího poutního místa vlastnila ves markrabata z Baden - Baden (Dlouhá, 2012). Na místě dnešního kostela stávala původně kaple, jejíž stavbu v 18. století inicioval tepelský premonstrát Johannes Norbert Rick (Träger, 1993). Tomu vadilo, že obyvatelé skoků příliš často nechodí na mše do nedalekých Žlutic a to především z důvodu vzdálenosti a často nesjízdnosti cesty vedoucí dnešním dnem Žlutické přehrady. Podle legendy, jejíž pravost nelze ověřit a chybí jakýkoliv písemný doklad, nechal Johannes Norbert Rick svolat po mši, někdy kolem roku 1717, deset místních sedláků a vyzval je, aby každý přispěl deseti zlatými na stavbu kaple ve Skokách (Fiala, 2003). Když mělo dojít ke stavbě kaple, devět sedláků se ke slibu nemělo. Slib splnil pouze Adam Lienert, otec 7 dětí, který před arcibiskupskou komisí dne 8. listopadu 1732 vypověděl, že se mu ve snu zjevila Panna Marie Pomocná, která mu připomněla jeho slib. Na základě tohoto zjevení byla kaple z prostředků Adama Lienerta za celkových 60 zlatých vystavěna. Podle jeho vlastní výpovědi před arcibiskupskou komisí peníze získal prodejem jednoho ze svých koní a také prodejem dobře vydařené úrody. Kaple byla slavnostně vysvěcena 29. září 1717 žlutickým farářem (Dlouhá, 2012). Za ně si v Toužimi zajistil zedníka (při cestě našel tři krejcary, které propil se zedníkem na uzavření smlouvy a část věnoval toužimskému kostelu), ve Žluticích pak tesaře (Schierl, 2008). Kaple měla obdélníkový půdorys, byla 7 m dlouhá a 3,5 m široká, zděná, klenutá, se dvěma okny, střechy byla kryta šindelem a měla věžičku se zvonem, který byl ulit za 30 zlatých v Praze (Brandl, 1925). O povolení výstavby kaple musel samozřejmě požádat vrchnostenský úřad, tehdy sídlící v Údrči, jenž mu vyhověl a navíc poskytl na stavbu 100 dlaždic a 3 kmeny stavebního dříví (Vaňáková, 2008). Pro kapli nechal Adam Lienert namalovat obraz Panny Marie Pomocné podle originálu z německého Passova v roce 1717 malířem Johannem Wolfgangem Richterem z Toužimi a v roce 1717 také obraz sv. Kateřiny (Poubová, 2013). Originál obrazu je umístěn v depozitu kláštera v Teplé. Kopie obrazu je vystavena na oltáři přímo v kostele. Modlitby a prosby, o které bylo v kapli žádáno, se splnily, zprávy o zázračných uzdraveních se brzy rozšířily a ke kapli přicházelo mnoho poutníků. Právě četná zázračná uzdravení podnítila příliv dalších stovek a posléze i tisíců poutníků ze širokého okolí, kteří namísto poutě do vzdáleného Passova, putovali do Skoků (Schierl, 2008). V roce 1732 přijela do Skoků komise z pražského arcibiskupství, aby prověřila pravost místních zázraků a o dva roky později bylo povoleno v kapli zřídit oltář a konat zde bohoslužby (Turková, 2014). Komise byla svolána na žádost markraběnky Františky Sybilly Augusty Bádenské, která žádala arcibiskupa Daniela Mayerna z Mayern dopisem ze dne 20. června 1732 o povolení vykonávat v kapli mše svaté (dopis je uložen v Národním archivu). Za účasti panského úředníka Josefa Heberkorna pak 11 dnů komise vyšetřovala poutníky, za svou činnost dostali komisaři od panského úřadu odměnu 120 až 60 zlatých (Schierl, 2008). Po přešetření byl arcibiskupskou konzistoří obraz Panny Marie Pomocné ve Skokách prohlášen dekretem z 28. listopadu 1733 pouze za dobrý a dobročinný, nikoliv za zázračný a milostivý, což však příliv dalších poutníků nijak neomezilo (Poubová, 2013). Zázračné působení obrazu Panny Marie Pomocné je obestřeno několika pověstmi, které se v průběhu staletí udržovali v ústní formě, a byly později zpracovány v mnoha historických monografiích. Velkou úlohu v rozšíření kultu Panny Marie měla především již zmiňovaná markraběnka Františka Sybilla Augusta Bádenská, která nechala vyrobit v každém kostele svého panství obraz Panny Marie Passovské (Ottův slovník naučný). Dne 16. dubna 1734 sloužil žlutický děkan Johannes Norbert Rick (1682-1756) před novým oltářem v kapli první mši svatou (Brandl, 1925). Podně některých pramenů sloužil první mši opat P.Raimund Schimonowsky (Träger, 1993). V roce 1736 povolila pražská konzistoř konání procesí do Skoků. V následujících letech přicházelo k zázračnému obrazu přes 35 000 poutníků ročně, kapacita malé kaple byla zcela nedostatečná a bylo rozhodnuto o nahrazení kaple kostelem (Fiala, 2003). (Träger, 1993) uvádí procesí již v roce 1733 v počtu 14 000 poutníků a v roce 1736 dokonce 29 350 poutníků. Věhlas poutního místa přetrvává i dnes, v českém rčení "Panenko skákavá". Příliv poutníků a obětních peněz v letech 1728 až 1739 zapříčinilo, že bylo nashromážděno jmění ve výši 12.522 zlatých a to podnítilo skockou vrchnost, markraběte Ludvíka Jiřího z Baden-Badenu, k rozhodnutí nahradit kapli kostelem.

Základní kámen nového kostela byl položen opatem P.Raimundem Schimonowským dne 23. října 1736 (Poubová, 2013). Stavbou byl pověřen stavitel Johann Schmidt z Útviny, který později stavěl kostel svaté Anny v Sedleci, podílel se na barokní přestavbě kostela Narození Panny Marie v Toužimi, včetně novostavby fary (Poubová, 2013). Dne 8. Června 1736 vrchnostenský inspektor Kliegel z Ostrova předložil majiteli panství dopis s plány nového kostela, včetně rozpočtu (Vaňáková, 2008). Plán podepsaný stavebním mistrem Schmidtem měl rozpočet ve výši 9.5485 zlatých a 22 krejcarů. Během stavby kostela došlo ke změnám původního plánu, když místo jednověžového průčelí bylo vybudováno dnešní monumentální průčelí dvouvětvé (Schierl, 2008). Již 29. března 1738 byl kostel slavnostně vysvěcen, celá stavba tak netrvala ani 1,5 roku, což je na tehdejší poměry poměrně rychlé tempo. 9. Července 1740 byl slavnostně za účasti chotětovského probošta P. Kryštofa Schmiedla, O.Praem, přenesen skocký obraz Panny Marie Pomocné z malé kaple na oltář kostela, patrně tehdy byl obraz korunován, doplněn o zlatou korunku s umělými kameny (Schierl, 2008). Písemné prameny však k tomuto tvrzení nejsou. Obraz byl pro poutníky vysouván z pevného rámu oltáře na zadní stěně, kde bylo umístěno madlo a pod ním kasička na obětní peníze (Poubová, 2013). K obrazu se stoupalo po schůdkách původně dvouramenného schodiště, kde poslední schod sloužil zároveň jako klekátko. Zbytky kolejnic jsou na oltáři umístěny dodnes.

Po dostavbě kostela vznikl ve Skokách rozsáhlý spor, kdy skoky patřily pod žlutickou faru na panství Kokořovců, patronátní právo však patřilo i skocké vrchnosti (Bádenským), což zažehlo spory, které vygradovaly tím, že markrabě Ludvík Jiří začal bez zemského povolení čepovat ve Skocích pro poutníky pivo, což se Kokořovcům nezamlouvalo (Schierl, 2008). Spory vygradovaly a kostel se stal součástí Kláštěra premonstrátů v Teplé, což bylo způsobeno tím, že Opat Šimonovský získal od papeže Benedikta XIV. tzv. exempční bulu. Spor to však nevyřešilo, spor se táhl neuvěřitelných 6 let a musela nakonec rozhodnout sama císařovna Marie Terezie, která rozhodnutím ze dne 2. dubna 1746 stanovila, že Skoky patří pod tepelský klášter pouze duchovně (Vaňáková, 2008). Hraběti z Kokořova bylo přiznáno právo být přítomen při otevírání schránky s obětními penězi a patron, markrabě Ludvík Jiří musel dát uzavřít zdejší výčep piva a uhradit škodu žlutickým hostinským (Träger, 1993). V roce 1749 byla ve Skokách zřízena také samostatná fara a hřbitov (Träger, 1993). Patronátní práva ke kostelu zůstala krčskému statku (Brandl, 1925). První oficiální skocká slavnost se konala 2. července 1748 (Schopf). Při procesí nesl kněz relikviář, ve kterém byl kousek Mariina závoje. O autentičnosti závoje byla vystavena listina od biskupa Františka Silvestra z Lavalu ze dne 20. června 1734 (Schopf, 1992). Do nově ustavené lokálie byly přiřazeny obce Mlyňany (německy Lindles), Martice (německy Maroditz), Dolánky (německy Dollanka) a Rohrerův mlýn na řece Střele.

Roku 1784 zakázal Josef II. náboženská procesí a poutě. Kostel tak přišel o zdroj financí v podobě darů poutníků, začal postupně chátrat a již v první polovině 19. století musel být z důvodu špatného technického stavu uzavřen (Fiala, 2003). Podací protokol farního úřadu ze dne 16. Října 1838 zaznamenává, že déšť proniká kostelní střechou, stejný pramen k roku 1842 uvádí, že klenba lodně má značné trhliny a kusy omítky již opadaly. Tento stav se zřejmě dlouhodobě nelepšil, přesto že v v roce 1857 byla zřízena samostatná farnost (Fiala, 2003). Po roce 1901 proto rozhodl tepelský opat Gilbert Johann Helmer (†1944), že klášter patronátně převezme a nechá jej opravit (Träger, 1993). Opat P.Gilbert Johann Baptist Helmer, O.Praem., nechal kostel v roce 1903 až 1904 opravit a současně dal vystavět novou velkou faru - superiorát (Schierl, 2008). Písemné plány o opravě pocházejí však již z 23. dubna 1902 a jsou podepsány Josefem Ullrichem z Teplé (Vaňáková, 2008). V rámci této obnovy se plánovalo rozšíření terasy o nové dvouramenné schodiště se sochařskou výzdobou, plánu jsou umístěny na weby skoků (https://www.skoky.eu/fotoalbum/fotografie-skoku/------skoky-na-dobovych-dokumentech/maria-stock/) .

Po roce 1945 bylo původní německé obyvatelstvo ze Skoků vysídleno, avšak poutní mše se ve Skocích konaly i nadále. Další ránu Skokům přinesly politické změny po roce 1948, kdy se moci zmocnili komunisté. Jejich tehdejší státní bezpečnost StB v noci z 13. na 14. dubna 1950 v rámci tajné celostátní operace "K" internovala premonstrátské řeholníky z Teplé i skockého superiora a jejich klášter v Teplé uzavřela, zestátnila a přeměnila na kasárna, skockou klášterní farnost převzaly do správy římskokatolické farnosti Bochov a Žlutice (Schierl, 2008). Známé jsou i různé sabotáže StB, kdy v noci před mší vysypala hromady štěrku na příjezdovou komunikaci do Skoků, nebo rozebírala zábradlí a okraje mostků. Od 03.05.1958 je kostel Navštívení Panny Marie nemovitou kulturní památkou zapsanou pod číslem 23046/4-1027. V 70. letech se kostel dočkal posledních oprav, kdy byla vyměněna břidličná střešní krytina za plechovou a osazeny ochranné sítě do oken (Scheirl, 2008). Definitivní úder komunisté Skokům a kostelu zasadili v letech 1965 až 1968, kdy byla vybudována Žlutická přehrada, která zatopila přilehlé osady obce Mlyňany (německy Lindles), Martice (německy Maroditz) a Dolánky (německy Dollanka) včetně hlavní přístupové cesty ze Žlutic do Skoků. Zůstala tak pouze zanedbaná, neopravovaná a velmi špatně sjízdná cesta z Polomu. Po roce 1989 kostel postupně chátral a pro jeho opuštěnost byl pravidelně rabován. Ještě na začátku 90. let 20. století byla v kostele údajně větší část mobiliáře a funkční varhany. Od roku 1998 je kostel opět v majetku Kláštera premonstrátů Teplá. Od roku 2008 o kostel ve spolupráci s vlastníkem pečuje zapsaný spolek Pod střechou (https://www.podstrecha.estranky.cz/) , který se snaží a daří se mu pečovat o kostel, zastavil postupné chátrání objektu, zpřístupnil kostel, provedl úpravy okolí, oživil a navrátil život Skokům. V roce 2006 došlo k největší devastaci kostela v jeho historii, kdy dva zloději ve věku 31 a 17 let vylezli na věže kostela, odloupali měděné oplechování bání a obě lucerny odřízli a shodili před kostel. Při tomto vandalském činu mladší ze zlodějů spadl z věže přímo před kostel (Chebský deník, 2006). I zde však zaúřadovala zázraky ověnčená Panna Marie Skokovská a mladík svůj pád přežil. I tak vznikla na kostele škoda ve výši 5.000.000,- Kč a kostel byl zatím provizorně zastřešen, tak aby nedocházelo k jeho dalšímu poškození. Celkové náklady na toto zajištění činily 373.815 --, Kč, z nichž byly opraveny krovy a bednění bání, uřezané lucerny nahradily provizorní stříšky a na báně byla položena provizorní krytina. Toto provizorium je na věžích dodnes. Je smutné, že největší rabování a poškození kostela se odehrává až po sametové revoluci.

Popis objektu:

Kostel byl postaven na umělé terase, kterou odvodňují dvě průlezné štoly ústící pod kostelem do malého rybníčku, neúnosné podloží pod základy kostela mají zpevňovat dubové rošty či piloty (Schierl, 2008). Obě štoly se v dlažbě terasy otevírají úzkými čtvercovitými šachtami, jedna se nachází přímo za presbytářem, druhá západně od kostela (Vaňáková, 2008). Terasu, v zadní části zahloubenou do terénu a zajištěnou opěrnou zdí, pak lemuje ohradní zídka prolomená brankami a na jihovýchodě barokním schodištěm (Poubová, 2013). Kostel je jednolodní obdélného tvaru, s obdélným pravoúhle zakončeným presbytářem s postranními obdélnými sakristiemi. V kostele je zajímavé především monumentální dvouvěžové průčelí s prostorem předsíně a kruchty v patře (Schierl, 2008). Oltářní prostor je vymalován modře se zlatými hvězdami. Po stranách presbytáře jsou obdélné sakristie (jedna z nich, označená bádenským erbem na mříži okna, sloužila i jako panská se zaoblenými nárožími (Poubová, 2013). Boční fasády s plochými pilastry a obdélnými, segmentově zakončenými okny ve štukových šambránách s klenáky, v ose jsou mělké rizality s trojúhelnými štíty, trojúhelný štít i na závěrové stěně (Vaňáková, 2008). V hlavním průčelí jsou obdélná okna, obdélný portál s lemujícími pilastry a znakem tepelského opata Dr. Gilberta Helmera v nápraží z roku 1903, nad volutovitě se stáčející římsou průčelí jsou věže se segmentově zakončenými okny, nárožními pilastry a profilovanými, ve středu vydutými římsami; věže byly zastřešeny cibulovými báněmi s lucernami, střecha kostela je mansardová s vikýři a dříve se sanktusníkem nad lodí (Poubová, 2013). Pod štukovým znakem jsou doplněna písmena G. I. H. A. T. (Gilbert Iohann Helmer Abbas Teplensis) a název RENOV (Vaňáková, 2008). Ve vpadlém poli pod půlkruhovým štítem byl původně osazen kovový štít s reliéfem Panny Marie z roku 1903, který byl sejmut a uložen je nyní v klášteře v Teplé (Vaňáková, 2008). Krov nad lodí i presbytářem je vaznicové konstrukce. Vstupy do lodi jsou tři, hlavní v jižním průčelí a po jednom ve středových polích bočních stěn (Vaňáková, 2008). Vchody do kostela uzavírají těžká železná vrata s kovanými motivy lilií a hvězd v diagonální mříži (Schierl, 2008). Dnes jsou všechny tyto dveře poškozené. Ve venkovních nikách bočních průčelí lodi pod okny byly umístěny venkovní zpovědnice (celkem 8 dvoumístných zpovědnic uvnitř i vně kostela tehdy umožňovalo efektivní vykonávání zpovědí při velkém počtu poutníků před poutními bohoslužbami), konce 18. století zrušeny a niky zazděny (Schierl, 2008). Stěny lodi i presbytáře člení zvazkové pilastry s hlavicemi, okenní a koutové niky (Schierl, 2008). Ve zkosených koutech lodi i presbytáře vysoké půlkruhové niky, původně se sádrovými sochami blahoslaveného Hroznaty a sv. Benedikta, Krista a Immaculaty (Vaňáková, 2008). Loď je sklenutá falešnými klenbami, třemi plackami na pasech sbíhajících na sdružené pilastry. Na klenbách lodi fresky od profesora Karla Krattnera ve štukových rámech, s výjevy Narození Panny Marie, Nejsvětější trojice a Nanebevzetí Panny Marie, doprovázené menšími freskami čtyř proroků - sv. Izajáše, Jeremiáše, Ezechiela a Daniela, a čtveřicí církevních otců - sv. Augustina, Řehoře Velikého, Ambrože a Jeronýma (Schierl, 2008). Kruchtu má kostel dřevěnou, v patře. Prostory věží plochostropé, do zvonových pater a do podkroví vedou jednoduchá dřevěná schodiště (Vaňáková, 2008). Ve zvonových patrech věží zvonové stolice z roku 1904, ve východní věži pro dva zvony, v západní věži pro jeden velký zvon. Velký a prostřední zvon byly zabrány pro válečné účely za I. světové války. Čtvrtý zvon (sanktus) byl zavěšen ve věži sanktusníku a byl ovládán od oltáře lany a pákovým táhlovým mechanismem v krovu (Schierl, 2008).

Podle popisu (Vaňáková, 2008) z dochovaného soupisu uloženého v klášteře v Teplé byl hlavní oltář (jehož zbytky jsou v kostele umístěny dodnes) baldachýnového typu, a byl vyroben pravděpodobně kolem roku 1760. Baldachýn je držen čtyřmi točenými pozlacenými sloupy nad oltářní menzou s tabernáklem. Za oltářem bývalo dvouramenné schodiště (stále se nachází), které končilo u speciálně konstruovaného rámu obrazu Panny Marie Skokovské. Poslední schůdek sloužil také jako klekátko. Přítomná zde byla také kasička na finanční dary od věřících. Prostor za oltářem byl vyzdoben erbem bádenských markrabat a sochami rodičů Panny Marie, sv. Jáchymem nad levou vstupní brankou k zaoltářnímu schodišti a sv. Annou nad brankou pravou. Na stříšce svatostánku byla oválná výplň s christogramem vsazeným do bohatých paprsků (Vaňáková, 2008). Autorka dále popisuje oltář následovně: na bočních pilastrech svatostánku stávaly sochy svatého Petra a Pavla v obvyklém ikonografickém schématu. V druhém plánu oltáře byl průhled uzavřen stěnou na segmentové základně uprostřed konvexně vyklenutou, stojící v prostoru a vytvářel na obou stranách branky. Ty byly na vnitřní straně lemovány volutami a ukončeny rovnou římsou. Nad brankou vpravo se nacházela socha sv. Anny a nad brankou vlevo socha sv. Jáchyma. Střední část byla zdobena plastickým reliéfem Ducha Svatého obklopeného oblaky s andílčími hlavičkami a paprsky.

V archivu Jiřího Schierla jsou dochovány fotografie bočních oltářů sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého. U oltáře sv. Jan Nepomuckého, na predele ve volutovém orámování nízký reliéf Svržení sv. Jana Nepomuckého do Vltavy (celý pozlacený), na stranách reliéfu na malých volutkách seděla dvojice andělů (Vaňáková, 2008). V nástavci se nacházel obraz sv. Václava. Na oltáři sv. Josefa byl obraz sv. Josefa, obraz Nejsvětější Trojice v nástavci a reliéf Útěku do Egypta (Schierl, 2008).

Kazatelna pochází také z 60. let 18. století, jak ukazuje dnešní stav, byla opravována karlovarským pozlacovačem Maxem Eberlem na začátku 20. století (Dlouhá, 2012). Řečniště má čtyřboké na zvlněném půdorysu, stěny konkávně-konvexně tvarované, spodní ukončující část ve tvaru komolného jehlanu konkávně hloubenými stěnami zdobena plastickým dekorem (Vaňáková, 2008). Na přední straně byl umístěn pozlacený reliéf Krista. Stříšku zpovědnice zdobila holubice, symbol Ducha Svatého, na samém vrcholu byla dvojice andílků a nad ní Boží oko.

Dřevěné lavice jsou umístěny v kostele ve dvou řadách, kdy po stranách jsou úzké uličky a ve středu hlavní širší průchod k hlavnímu oltáři. Obě řady jsou v polovině odděleny. Čela lavic jsou tvořena vždy trojicí obdélných výplní, ve kterých je dekor složený z akantů, závitnic a boltců (Dlouhá, 2012). V kostele se dále nachází 8 dřevěných zpovědnic, kdy jejich autorství je přisuzováno stejnému člověku, který vyrobil zpovědnice pro kostel Narození Panny Marie v Toužimi (Dlouhá, 2012). Ve výklencích nad bočními oltáři, které byly umístěny v rozích hlavní chrámové lodi, byly umístěné sochy sv. Norberta a sv. Gilberta (Dlouhá, 2012). V kostele byly dále čtyři obrazy evangelistů ukončené nahoře odskočeným segmentem (Vaňáková, 2008). V kostele, jako snad v každém, nechyběly obrazy Křížové cesty.

(Poche, 1980) uvádí soupis inventáře kostela následovně: Hlavní oltář z doby kolem roku 1760, s baldachýnem na čtyřech točených sloupech. Za oltářem kulisovitě řazené dřevěné stěny se sochami andělů a holubicí Ducha svatého. Na třetí stěně obraz zdejší poutní madony (kopie obrazu P. Marie Pasovské) z r. 1717 od toužimského malíře J. W. Richtera. Po stranách oltáře na brankách sochy sv. Zachariáše a Alžběty. Boční oltáře z roku 1760. V interiéru obrazy sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a kopie obrazu zdejší P. Marie z poloviny 18. století. Sochy sv. Václava, Madony, sv. Anny a Jana Nepomuckého. Kazatelna z doby kolem roku 1760 s reliéfem zvěstování P. Marie, bohatě vyřezávané lavice a zpovědnice.

Vitraje v bočních oknech lodi i presbytáře, byly zcela nově pořízeny při rekonstrukci chrámu v letech 1903 až 1905. (Träger, 1993) uvádí autora jako neznámého, (Schierl, 2008) uvádí autora Mayerův dvorní umělecký ústav v Mnichově. V oknech presbytáře jsou zobrazeni patroni opata Helmera, který byl zřejmě donátorem vitrají: sv. Hermann Josef před Pannou Marií a sv. Gilbert (Vaňáková, 2008). Dvojice obdélných oken, vedoucích z oratoře a sakristie do chóru, byla původně uzavřena mřížemi, které jsou dnes vyjmuty a uloženy v Teplé (Träger, 1993). Mříže jsou velmi bohatě dekorovány rokokovou ornamentikou ze zlacenými třapci, čabrakami a mřížkami (Träger, 1993).

Co se týká freskové výzdoby, není jasné, zda kostel před rozsáhlou přestavbou fresky obsahoval, nynější jsou z let 1903 až 1906 od Karla Krattnera (Träger, 1993). Ve středovém poli je zobrazena Nejsvětější trojice, obklopená církevními učiteli - Augustin, Ambrož, Jeroným a Řehoř (Vaňáková, 2008). V severním poli při vítězném oblouku je výjev Neposkvrněného početí Panny Marie, po stranách prorokové Jesaiáš a Jeremiáš. V poli nad kruchtou je zobrazena trůnící Panna Maria s Ježíškem a po stranách Ezechiel a Daniel (Vaňáková, 2008).

Nynější varhany na kruchtě jsou z roku 1906, s pseudobarokním prospektem, za 6.800,- rakouských korun je postavil Kryštof Müller z Úšovic u Mariánských Lázní (Schierl, 2008). Trojdílná varhaní skříň s převýšeným středem, tvořená dekorativní architekturou s tordovanými sloupy ovinutými festony a zalamovou římsou (Vaňáková, 2008). Mají moderní konstrukci s pneumatickou trakturou (ovládáním), tři rejstříky (dva manuální po 56 notách a jeden pedálový s 27 notami) s 30 dispozicemi (Schierl, 2008). Výkres návrhu varhan je umístěn v knihovně kláštera Teplá. V současnosti je varhaní skříň poničená, zbavená všech detailů (Vaňáková, 2008).

V předsíni hlavní lodě se nachází pamětní deska se jmény farníků, padlých za I. světové války. Deska byla zřízena na památku šesti padlých občanů zdejší farnosti, kteří zemřeli v prvních letech války. Na hlavním průčelí ve štítu je tepaný reliéf s obrazem zdejší poutní Madony z roku 1903 (Schierl, 2008).

Poutní kostel dnes: (zdroj: skoky.eu)

V letech 2006 až 2010 bylo díky darům a dotacím státu a Karlovarského kraje provedeno nejnutnější zajištění poškozených věžních bání a sanktusníku. V roce 2010 byla zahájena realizace záměru na záchranu a obnovení kostela, který spočívá v jeho využití pro poutní turistiku. Vznikla etapová poutní a naučná stezka, která propojuje klášter v Teplé se Skoky. Kostel bývá přístupný během tradičních poutí a dále příležitostně ve spolupráci s o. s. Pod střechou, během brigád a dalších akcí zde pořádaných. V rámci studentského dobrovolnického projektu Živé Skoky a také v rámci zahájení sezónního poutního provozu souvisejícího s poutní Skokovskou stezkou je kostel zpřístupněn od roku 2008 i během letních prázdnin v měsících červenci a srpnu. Po domluvě je možné zajistit zpřístupnění kostela a jeho prohlídku i mimo uvedené akce a poutní sezónu.

Termíny otevření kostela pro veřejnost a termíny dalších kulturních, společenských a dobrovolnických aktivit jsou pravidelně uveřejňovány na webu (https://www.skoky.eu/).

Nejnovějším příspěvkem je studie vytvořená v rámci diplomního projektu Rehabilitace poutního místa ve Skocích na FA ČVUT v Praze v roce 2013 (https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/510a142b5016532bc8009514) .

Použitá literatura:

BRANDL, Benedikt. Zur Geschichte der Wallfahrtskirche und Pfarrei Maria Stock Bei Luditz. 1. Benedikt Brandl, 1925.

DLOUHÁ, Kateřina. Za Panenkou Skákavou: Mariánské Skoky v kontextu pobělohorské poutní tradice Čech [online]. Brno, 2012 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/329147/pedf_b/. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Jiří Mihola, Ph.D.

FIALA, Jaroslav. K počátkům poutního místa Skoky. In: Historický sborník Karlovarska IX.. Karlovy Vary, 2003, s. 73 - 79.

Ottův slovník naučný, díl XIV., s 484, Františka Sybilla Augusta Bádenská, rozená Sasko-Lauenburská (†1733)

POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech 3: P - Š. 1. vyd. Praha: Academia, 1980, 538 s.

POUBOVÁ, Adéla. Rehabilitace poutního místa ve Skokách [online]. Praha, 2013 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/510f2bc050165378c801fa62. Diplomní projekt. FA ČVUT Praha. Vedoucí práce Prof. Ing. arch.akad.arch. Václav Girsa.

SCHIERL, Jiří. Skoky, dříve též Mariánské skoky, (německy Stock, Maria Stock): Dějiny a současnost Skoků. www.skoky.eu [online]. 2008, 1(1), 1-10 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: https://www.skoky.eu/clanky/genius-loci/dejiny-a-soucasnost-skoku/

SCHOPF, Alfred. Die Wahllfahrt zu Maria - Stock. Jahrbuch für sudetendeutsche Musees und Archive, 1992.

TRÄGER, Gertrud. Denkmäler im Egerland Kreis Luditz. 1. Eichsttät: Bönner & Daentler KG, 1993, 103 s.

TURKOVÁ, Kateřina. Možnosti animace sakrálních památek na příkladu poutního kostela ve Skokách [online]. Praha, 2014 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: https://www.vse.cz/vskp/41511_moznosti_animace_sakralnich_pamatek_na_prikladu_poutniho_kostela_ve_skokach. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická v Praze. Vedoucí práce Ing. Vojtěch Kouba, Ph.D.

VAŇÁKOVÁ, Klára. Dějiny poutního kostela Navštívení Panny Marie ve Skokách [online]. Praha, 2008 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/130058945. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Prof. PhDr. Ing. Jan Royt.

Ve Skokách zase kradli. Za pět milionů. Chebský deník [online]. 2006, 2006(23/9), 1-2 [cit. 2016-01-20]. Dostupné z: https://www.skoky.eu/clanky/ohlasy/tisk/pri-rabovani-kostela-se-zlodej-skoro-zabil.html