václavka smrková — Armillaria ostoyae

19.08.2020

Physalacriaceae

Klobouk: 4-12 cm široký, nejprve kulovitý, později sklenutý a nakonec více méně ploše rozložený, většinou s malým hrbolem, medově žlutý až tmavě hnědý, někdy též šedozelený nebo červenohnědý, pokožka s jemnými hnědými nebo černavými šupinkami, které jsou na středu klobouku hustěji uspořádané, takže tam vzniká tmavší zbarvení (leckdy jsou ovšem šupinky deštěm smyté); okraj klobouku dlouho podehnutý, ve stáří někdy také rýhovaný. Lupeny sbíhavé, řídké, tenké, bělavé, žlutavé nebo hnědavé, ve stáří často tmavě skvrnité nebo výtrusy moučnatě poprášené. Třeň 5-18 x 1-2,5 cm, válcovitý, na spodu leckdy trochu ztlustlý, často zahnutý, pevný, zprvu plný, později většinou dutý, žlutavý nebo hnědavý, pod prstenem často bíle vločkatý, na spodu též olivový nebo skoro černavý; prstenkožovitý, bělavý, shora rýhovaný, zespodu vločkatý. Dužnina bílá, ve třeni vláknitá a tuhá. Výtrusy 7-10 x 5-6 um, vejčité; výtrusný prach bílý.

Výskyt: roste hojně v trsech na dřevu listnáčů i jehličnanů; obávaný škůdce dřeva, který může v lese způsobit značné škody. Části podhoubí často ve tmě ve dřevu, které prorůstají, světélkují (bioluminiscence). V některých letech se vyskytuje masově; září až listopad.

Poznámky: za syrová slabě jedovatá, tepelně upravená jedlá. Normálně stačí houby pečlivě spařit (vodu vylít); kdo ale chce mít jistotu, může je ještě asi 20 minut vařit nebo smažit. Existují však lidé, kteří tuto houbu ani potom nesnášejí. Protože třeně jsou tuhé, používáme k jídlu jen klobouky. Ohraničení druhů u rodu Armillaria není jednotné. Podle názoru některých autorů se ovšem dají ze souborného druhu A. mellea oddělit velmi podobné "malé" druhy. Rozdíly jsou však tak nepatrné, že zde upouštíme od tohoto dělení.

Možnosti záměny: záměna je možná za jiné, trsnatě na dřevu rostoucí druhy hub. Zvlášť nebezpečná by byla záměna za smrtelně jedovatou čepičatku jehličnanovou (Galerina marginata), která se liší jantarově zbarveným až červenavě hnědým, hladkým kloboukem s rýhovaným okrajem; kromě toho roste skoro výhradně na dřevu jehličnanů. Nejedlá šuplnovka kostrbatá (Pholiota squarrosa) má hrubší a odstávající šupiny na klobouku a třeni a hnědý výtrusný prach. Jedlá opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis) má rovněž třeň bez šupinek, avšak medově žlutý nebo skořicově hnědý klobouk. Po tepelné úpravě jedlá penízovka sametonohá (Flammulina velutipes) nemá prsten a kromě toho roste od září do dubna ("zimní houba"). Vedle toho existují ještě další, podobně vypadající druhy rodu Armillaria, jako např. václavka bezprstenná (A. tabescens), která je rozšířena hlavně v jižní Evropě a u nás ji lze příležitostně najít na jižní Moravě.



Zdroj: Atlas hub, Hans W. Kothe, Průvodce přírodou, IKAR, 1998