Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris)

Čeleď

Tučnice obecná patří do čeledi lomikamenovité (Lentibulariaceae). Tato čeleď zahrnuje převážně masožravé byliny, které se vyznačují tvorbou lapacích struktur přizpůsobených chytání drobného hmyzu. V rámci flóry Evropy je rod Pinguicula typickým představitelem mokřadních masožravých rostlin.

Popis

Vzrůst

Vytrvalá, přízemní bylina, zpravidla dorůstající výšky 5–15 cm. Rostlina tvoří přízemní růžici listů, z jejího středu vyrůstají jednotlivé květní stvoly.

Listy

Listy jsou široce obvejčité až téměř okrouhlé, 3–6 cm dlouhé, s nápadně lepkavým povrchem, který je pokryt žláznatými chlupy vylučujícími sekret. Tento sliz slouží k chytání drobného hmyzu, který je následně enzymaticky rozložen a vstřebán jako doplněk minerální výživy (zejména dusíku). Čepele jsou světle zelené, lesklé, na okraji lehce podehnuté, měkké až sukulentní.

Květy

Květní stvol je tenký, přímý, 5–15 cm vysoký, zakončený jednotlivým květem. Koruna je fialově nachová až purpurová, dlouhá 10–15 mm, s dobře patrnou ostruhou. Kalich je pěticípý, zelený, nenápadný. Spodní pysk je širší, rozšířený, často s bělavým pruhem. Květy jsou opylovány drobným hmyzem, zejména dvoukřídlými a blanokřídlými.

Jiné znaky

Rostlina vytváří v podzimním období zimní pupeny (hibernakula), kompaktní růžice s hustými vnějšími listy chránícími vnitřní pupen před promrznutím a vysycháním. Tento mechanismus umožňuje přežití v extrémních podmínkách.

Doba květu

Hlavní doba kvetení nastává od května do července, nejčastěji v červnu. V chladnějších polohách může kvetení přecházet i do srpna.

Léčivé účinky

V lidovém léčitelství se tučnice používala zejména ve Skandinávii k přípravě kvašeného mléka (tzv. tjukkmjölk), kde enzymy obsažené v listech napomáhaly srážení mléčné bílkoviny. V české tradici přímé léčivé využití nebylo významně rozšířené. Některé zdroje uváděly slabé antimikrobiální účinky. Dnes je sběr zakázán.

Zákonná ochrana

V ČR je tučnice obecná vedena jako ohrožený druh podle vyhlášky č. 395/1992 Sb., příloha II. Je také předmětem ochrany v rámci evropských přírodních stanovišť. Zásahy do biotopů jsou regulovány, zejména hydrologické změny (odvodnění, eutrofizace).

Rozšíření

Celkový areál zahrnuje Evropu od severního Španělska po Skandinávii a Sibiř, zasahuje též do severní Ameriky. V Evropě je druh běžnější v chladnějších a vlhčích oblastech hor a rašelinišť.

Rozšíření v ČR

Historicky byla tučnice obecná rozšířena především v pohraničních horách, na Šumavě, v Krkonoších, Krušných horách a na Českomoravské vrchovině. V posledních desetiletích silně ustoupila v důsledku odvodňování rašelinišť, sukcese a eutrofizace. Nejvýznamnější recentní populace přežívají v:

• Šumavských rašeliništích (Modravské slatě)

• Krkonošských prameništích

• Slavkovském lese (Kladská)

• Českomoravské vrchovině (Žďárské vrchy)

Rozšíření na Karlovarsku (ověřené lokality za posledních 10 let)

Podle údajů AOPK ČR, Pladias a recentních floristických průzkumů byly ověřeny výskyty:

1. NPR Kladské rašeliny (okolí Kladské)

• Stabilní populace v rašelinných loukách a přechodových rašeliništích.

• Opakovaně sledováno (např. monitoring 2015–2022).

2. NPR Upolínová louka pod Křížky (Slavkovský les)

• Vlhké prameništní stanoviště s tučnicí potvrzenou nejméně v letech 2014, 2017 a 2020.

3. Krušné hory (PR Rýžovna, NPR Božidarské rašeliniště, PR Oceán)

• Historické údaje existují, ale recentní nálezy chybí.

Lokalita u Bečovských rybníků pravděpodobně vlivem nevhodného managementu zanikla.

Biotop

Nejčastěji se vyskytuje na:

• prameništích a přechodových rašeliništích s hladinou spodní vody blízko povrchu

• rašelinných a slatinných loukách s pestrým bylinným patrem

• vlhkých svazích a sepraných humusech pod výchozy minerálních pramenů
  Půdy bývají chudé na živiny, slabě kyselé až neutrální. Kritickým faktorem je stabilní vlhkost bez dlouhodobého vysychání.

Záměny

Může být zaměněna s:

• tučnicí alpinskou (Pinguicula alpina), která má bílé květy a spíše užší listy

• tučnicí jižní (Pinguicula vulgaris subsp. bicolor), s dvoubarevnou korunou (vzácně)

Na jiných mokřadních druzích se tučnice odlišuje především lepivým povrchem listů.

Zajímavosti o druhu

• Listy obsahují trávicí enzymy (proteázy, esterázy) rozkládající těla drobného hmyzu.

• V severských oblastech byly listy tradičně využívány k výrobě sraženého mléka.

• Druh vytváří zimní pupeny – hibernakula, která přetrvávají období mrazů i vyschnutí substrátu.

• Patří mezi indikátory zachovalých minerotrofních rašelinišť.

Tučnice obecná je jednou z našich nejpozoruhodnějších masožravých rostlin. V Karlovarském kraji její populace přetrvávají jen na několika stabilních rašeliništích Slavkovského lesa. Ochrana vyžaduje udržení vodního režimu a prevenci eutrofizace.